První pcherská dalmatiní pejč

POZOR POZOR!!!
Pánové a dámy, už mi byl koncem února rok a protože přírodě se nedá poroučet, uvítal bych seznámení s nějakou psí slečnou, která by chtěla tak krásná štěňátka, jako jsem byl nedávno i já sám.
Kontakt: Jaroslava Svobodová ml., u Dobré vody 276, 27308 Pchery, tel. 0603 378098, dík ...

Vítám vás na svojí stránce!

Kdo jsem? Jmenuji se Egon a jsem rváč, velikonoční beránek, obluda, která rozerve a rozkouše absolutně všechno, co se jí dostane pod tlapu. Vlastně spíš tlapku nebo ještě lépe tlapičku, protože jsem teprve dalmatiní dorostenec. Mlíčko už nepiju (po sýru se můžu ztrhat), ale přicházím na chuť masíčku a ani mrkev nebo brokolice v misce mě nevyvedou z míry.
Ohledně stravy jsem poměrně nevybíravý, hlavně, když mě páníčkové pustí ven proběhnout a nechají mě pořádně vyspat. Taky musí kontrolovat kvalitu mých bobíků (už je nosím ven). Loužičky se mi daří dělat ještě ponejvíce doma, protože je tam teploučko, a to je moc fajn.
Narodil jsem se ve Hvězdonicích, malé vesničce na východ od Prahy. Moje maminka se jmenuje Dasty a moc se mi po ní stýská, nejvíc po mlíčku. To pak ze sna pomlaskávám. Tatínka si (kupodivu) nepamatuju. Vím jen, že je z rodu dalmatinů velice domácích, a tak myslím, že se určitě potatím. Postel mi také není cizí a ke křeslu chovám vřelý citový vztah. Taky se moc rád koukám na televizi a nejraději na reklamy. I rádio se mi moc líbí.
Bylo nás deset holek a kluků, ale já jsem byl u misky vždycky první. Teď už nemám s kým závodit, ale krmím se pořád hltavě a nervozně, jako kdyby mi chtěl někdo moji misku ukrást. Mí bratříčkové a sestřičky se rozeběhli po Čechách. Teď bydlí v Sedlčanech, Prachaticích, Plzni, ale nejvíc jich je v Praze. Kdyby tohle někdo z nich četl, tak ho ze Pcher zdravím tlapou masitou !!!

Pchery, květen 2000


Ještě u maminky ve Hvězdonicích
NAVŠTIVTE:

MORČATA

BÍBY

AMIRA

První rande s paničkou

Prosím prosím smutně koukám, podívejte se na stránku páníčků, dělají stránky na Internetu a třeba by vám taky pomohli se vstupem na Internet, tak jako pomáhají mně se vstupem do života!

Přestože jsem hodný hafajs
dávejte si na mě bachajs!
Ostré zuby, silné drápy
všechno zmáknou moje tlapy.

No tohleto teda ...
To je špatný vtip, teda ...
Dej sem to jabko ... já bych si taky kousek ....
No tak, nezlob, jsem strašně dehydrovaný. A navíc mám na to jabko šílenou chuť.
Já mám totiž pořád na něco chuť. Už odmalička.
Když jsem se narodil, byl jsem sotva vidět, ale slyšet prý mě bylo všude. Maminka by si určitě brala prášky na bolení hlavy, kdyby jí je někdo nabídl. A teď si představte, že jsem měl 9 bratříčků a sestřiček. To bylo rachotu a pištění.... Naštěstí to s náma maminka nějak vydržela a brzo se u nás začali ukazovat různí podivní lidé, kteří si nás potěžkávali a prohlíželi a zase potěžkávali. Maminka nám říkala, že si nás jednou někdo odvede a že to tak už na tom světě chodí. Občas jsem měl pocit, že se na to snad těší. Maminka byla čím dál tím víc unavenější a smutnější. Pak k nám jednou přijel pán v bílém plášti každému z nás trochu ublížil. No kvičeli jsme tenkrát z plných plic. No a za pár dní přijeli jedni z těch divných lidí znovu a vzali mě pryč. Napřed jsem trochu spal na takové kožené voňavé věci u nového páníčka a pak jsem se vezl zase u paničky, ale ta voněla daleko líp a byla mi hned sympatičtější. Tak jsem se snažil, abych vydržel s loužičkou až tam, kam jsme jeli, jenže jsem nevěděl, jak dlouho ta cesta ještě potrvá. Ale vydržel jsem to. Loužičku jsem udělal až ve svém novém domově. Na koberec. Po té dlouhé cestě jsem byl hodně utahaný, ale musel jsem svoji novou velkou boudu pořádně očuchat a prozkoumat. Taky si ji označkovat. Prostě trochu počurat a semtam položit nějaký ten bobík. Asi tak pátý den po přistěhování jsem pochopil, že páníčkům působí potěšení, když to odložím alespoň na lino. A že skáčou radostí a můžou mě umačkat, když to odnesu až ven. Tak jsem jim prostě občas nějakou tu radost udělal. Jedl jsem dobře a hned druhý den jsem začal trénovat zoubky. Ale to se páníčkům moc nelíbilo. Roztrhal jsem cokoliv, co se mi dostalo pod tlapu. Cokoliv, co přede mnou páníčkové nestihli odnést. Spinkal jsem v krabici. Takové té velké krabici, která ještě trochu voněla po té věci, které panička říká "tatranka" a kterou mám tuze rád. No a páníček řekl, že až ji jednou převrhnu, tak už v ní spinkat nebudu. No a tak jsem trénoval a jednou odpoledne jsem ji po kromobyčejném úsilí slavnostně převrhl. Páníčkové byli paf z toho, když jsem za nimi přišel do vedlejší místnosti, zatímco si mysleli, že ještě spím. Já byl paf z toho, že jsem od té doby spal na křesle, ale bohužel zase ne u svých páníčků (takže jsem si přechodem z krabice vlastně pohoršil, protože předtím stačilo zakňourat a už se u mne objevila nějaká hladící ruka). Taky jsem začal chodit na delší vycházky a vůbec víc poznávat svět a nové kamarády. Nejvíc jsem se skamarádil s boxikem Amirem, který bydlí o patro výš. Teď už jsem velký a chodím k němu na návštěvu jako by se nechumelilo, ale tenkrát jsem ještě neuměl chodit ze schodů a Amir byl proti mně trochu větší, tak jsem se bál, aby mě nezašlápl nebo mi jinak neublížil, ale choval se ke mně jako vzorný psí táta. Tak ho teď pěkně trápím, protože se snažím ho přeučit na fenečku, ale jemu se to ani trochu nelíbí. Jinak kamarádím s Buldočkou, se Setrovou a Papilonkou, ale to jenom, když je venku potkáme. Občas potkáme takového velkého psa, který řehtá. Z toho mám velký strach, ale kdyby na mě šel, tak bych ho určitě kousnul, to zase jo. Když je tepleji, tak rád plavu v takové té velké mokré věci, ve které plave spousta zajímavých věcí k sežrání nebo alespoň ke kousání. Páníčkové jí říkají rybník. Když už je trochu zima, tak se jim nelíbí, že tam chodím. No, teď nedávno jsem tam chtěl hupsnout, ale to jsem se sklouznul a moc jsem se bál a studily mě pacinky. Tak si budu muset dát příště na ten rybník veliký pozor. Hlavně, že mám večer plnou misku a nějaké ty dobroty přes den, to je fajn. A že je doma teploučko a můžu přes den spát u páníčků na posteli. Tam je mi hezky a vůbec se mi tam nestýská po mamince a sourozencích. A nebo jenom trošku. Když je mi smutno, tak trošku kňučím a nebo zpívám. Taky se musím pochlubit, že jsem si tuhle na procházce udělal o nějaký fujtajbl díru do tlapky. Tak jsme jeli autem (to se mi taky moc líbí, ale teď to nebylo nic moc) až do města a tam do takové ošklivé boudy a tam byl zase nějaký člověk, co mi trochu ublížil a pak jsem dlouho spal a vzbudil jsem se u páníčků na posteli a na tlapce jsem měl takové provázky a bylo mi špatně. Tak jsem si packu olizoval a zase trochu spal, ale chodilo mi to pod kočku a tak jsem se musel vyčůrat taky do té postele a ani na mě nehubovali. Spinkal jsem až do večera a pak jsem dostal hlad, ale nedali mi ani piškot, bastardi. Tak jsem aspoň hodně bumbal a panička mi na packu sypala takový prášek (chutnal docela dobře) a koupala mi ji v takovém voňavém čaji, ale to jsem musel hned olízat, protože to páchlo dost divně. Ale vůbec jsem nekňučel, protože jsem tvrdý dalmatin. To je snad jasné každému, kdo jde okolo naší velké boudy, protože mě určitě slyší.


Až sem to dopsal Egon vlastní tlapow a bude brzy pokračovat.
Cokoliv na této stránce můžete bez mého souhlasu jakkoliv použít, protože nejsem žádný lakomec ;-))